Články o přírodě

Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (2)

 

Lovecký týden mi na Kamčatceskončil  a  já zamířil do Petropavlovska.  V gastinice,  na Partizánské 31, mne přivítala všudypřítomná plíseň, pach močoviny a pragmatická  Tamara. Můj pokoj byl  obsazen, ale  Tamara udělala  rychle pořádek. Námořníka, co v něm byl právě ubytován, vyhodila. I  se slečnou.  Inu, platil jsem v dolarech a  byl jsem Čechoslovák!!  Ty měla  ráda. Dobře platí a staví na severu  plynovod. Pak mne pozvala na čaj a ikru a zajímala se jak jsem dopadl s medvědy . Posteskl jsem si , že stále pořádně nevím co skutečně stojí odstřel. Čísla jsou přibližná a nikdo nechce s pravdou ven. Utěšila mne, že to nevadí, beztak by mne medvěd mohl sežrat, jak se to stalo  s tím Japoncem…
                        Kdesi pod Avačinskou   sopkou, v tundře, se totiž nedávno pokoušel jeden   japonský manželský pár natočit na video hodujícího medvěda. Přiblížil se však ke zvířeti příliš blízko,   to  zaútočilo, muže zabilo a roztrhalo. Manželka, se štěstím, unikla   a náhodně spuštěná, odhozená kamera celou tragedii natočila. Žena  později kazetu s filmem,  s úspěchem prodala za několik milionů dolarů.
            Měl jsem pocit, že pragmatická Tamara , co mi příběh   vyprávěla, jí tak trochu záviděla.
 
            Vrátil jsem se na pokoj. Lůžko bylo ještě teplé  a  nové povlečení špinavé. Vytáhl jsem tedy z batohu  svoji matraci se spacím pytlem… a zapnul  mobil. Byl plný  velmi důležitých zpráv jako:
            „... žiješ?“, „ Chodím pravidelně s Cesarem na procházky , kdy se už vrátíš??“, „Nezaplatil jsi složenku!“,  „ Budeš nás čekat?“, „ Zaregistroval jsi nás?“, „ Co je tam  tak drahé?,“ „Co medvědi?,“ „Jedl jsi lososa??“, „Vzal jsi  si mačky na Klučevskou??“,  „Neprší?“  „….budeš muset vyprávět!“,  „Koupal jsi se v termálech?“….
            Ano, koupal jsem se . V potu, mezi medvědy, ve vrbovém houští a teď ve vaně. Bylo mi blaze.  Z toho, co po mě chtěli, jsem nezařídil  nic. Snad jen to ubytování u Tamary.  Na víc nebyl čas. Ale i  zítra  je  den a hoši s Evou  přiletí až k večeru...  Vypnul jsem tedy mobil, zalezl do spacáku a pokusil se usnout.  V Praze  začal klidný  den a mně neklidná  noc. Dorazili totiž další ruští námořníci. S bohatou zásobou vodky a ikry.
            Následující den byl perný. V první bance neměli ruble.V druhé bance neměnili dolary. Na trhu se směnilo  všechno, ale ruble byly občas  falešné. Nakonec jsem „Velkou směnu “ udělal s Tamarou. S důraznou výstrahou…! Ostatně hráli jsme spolu s odkrytými kartami. Zejména poté, co ode mne chtěla desetidolarovku denně, jako příspěvek na turistický ruch…
            Problémem se stala  registrace. V Elizovu jsem se pokusil  řádně zaregistrovat přilétající zbytek výpravy, když jsem  k svému úžasu zjistil , že já sám   jsem  prošvihl zákonný limit a moskevské vstupní vízum je mi k ničemu, neboť potřebuji kamčatské. Když pominu další aspekty a peripetie  tohoto zajímavého dějství, tak jsem zaplatil pokutu 1500 rublů za to, že jsem včas neměl řádnou registraci, 600 rublů za taxi do Petropavlovska a zpět, kam jsem jel tryskem pro nějaký doplňující doklad , 40 dolarů za to , že jsem o řádnou registraci požádal prostřednictvím cestovky a dalších 40 dolarů za každého člena našeho týmu, protože jsem o registraci požádal prostřednictvím právě  této cestovky. . .Australské  Simple The Best zde opravdu pláče
            „Eto po zakonu“ chladně mi vysvětlila mladá majitelka kanceláře. Pomyslel jsem si , zda je zde  také něco po zdravém rozumu
            Když vás oškube taxikář, tak vás to obvykle rozčílí. Mne tu oškubala jedna krásná, nohatá slečna a já , abych už měl pokoj od nesmyslné ruské byrokracie,   jsem se snad i  usmíval…
            Letadlo z Petrohradu přistálo pod Avačinským vulkánem včas.  Eva a hoši byli nadšení a já rád, že je zase vidím. Ještě ze schodů letadla mi hlásili, že vezou velké zásoby - čerstvé řízečky z Bedrče , kdybych tu snad hladověl.
            Už jsme toho spolu dost zažili i když je mezi námi rozdíl minimálně jedné generace. Když jim bylo deset , společně jsme zdolali Kraľovu hoľu a to byl pro nás nějaký výkon!    Před dvěma lety už to bylo  Kilimandžáro.  Teď ode mne žádali jediné. Kde spíme,  kdy vyrazíme a co je tu zajímavé.  
            Potěšil jsem je a okamžitě od každého vybral pasy a 40 dolarů, aby si nemysleli, že život je tu peříčko.. Pak jsem snědl řízek a sdělil jim , že spíme v námořnickém hodinovém hotelu a že Ključi je již pro cizince uzavřeno. Z jejich pohledů jsem usoudil, že po prvním šoku potřebují kyslík a tak, po vyřízení formalit s doklady, jsme zašli na  jedno „Kamčatskoje“ , které jsme proložili  několika doušky lahodné  slivovice. Bylo to potřeba. Dobře se potom ujasňoval  společný program: teď výstup na Avačinský vulkán, pak přesun do Essa a dále , půjde-li to, Kozyrevsk a Ključi!
             Večer nás  zastihl, v dobrém rozmaru, svěží, na molu v Petropavlovsku.  Molo bylo zajímavé a sloužilo  jako promenáda pro sebevědomé kamčatské ženy. Jejich sebevědomí je velmi vysoké a  je tím vyšší, čím vyšší jsou   jejich podpatky. Kdo zde nenosí vysoké podpatky není prostě   „IN“. A tak vysoké podpatky nosí  šestileté děti i stoosmdesátky…
            Molo bylo zajímavé ještě tím, že zde nejsou muži. Tedy, téměř zde nejsou. Většina mužů je  v armádě a tudíž na moři  nebo u rybářů, takže také na moři. Obvykle tři měsíce. Ženám se přirozeně stýská a tak se zde baví, předvádějí, pijí pivo a handlují milence.  Mnohé z žen , což je sympatické, mají hodně peněz. A některé  jsou opravdu krásné. Udělat si zde známost, není žádný problém. A tak, pokud někdo z vás, kdo navštíví tento kraj a nebude chtít spát na Partizánské 31, nebo v hotelu ALTAJ, nechť po osmé večer navštíví tuto část města. O příjemný nocleh se už nemusí starat…Určitě ušetří…Tedy, pokud pro nás, cizince, bude ještě Petropavlovsk přístupný.
 
            Alex pro nás přijel  následující den v dohodnutý čas. . Odvezl nás do termálních lázní v Paratunce se sympatickým názvem „Kamčatský medvěd“ . Byla to báječná relaxace. Hlavně pro mladý tým . Lázně  pod Viljučinským vulkánem byly příjemné, voda u zdroje až 50 stupňů teplá. Nádherné místo na aktivní odpočinek či místo pro  turistickou  základnu pro pozdější výpravy.
            Po osvěžení nás Alex převezl asi 30 kilometrů ke korytu, nyní téměř vyschlé Suché říčky. Zde se s námi  rozloučil. Cesta dál byla jeho vozem nemožná. Ušetřil nám však minimálně 4 hodiny cesty .Byli jsme nesmírně vděčni a věnovali mu zbytek slivovice.
            Dobré slivovice, jak před mým odletem, několikrát zdůraznil.
            Dál nás čekalo asi  20 kilometrů pochodu korytem, prodírajícím se nekonečným březovým lesem. Korytem tekl jen malý čůrek, ale na jaře zde musel být veletok z tajícího sněhu        Podle stop bylo zřejmé, že i zde je víc medvědů než zajíců u nás v revíru.. Ušli jsme však  jen   pět set metrů, když nás zastavil hukot jedoucího kamazu. Jedno mávnutí a prázdný nákladní autobus  nás dopravil do tábora pod vrchol Avačinského vulkánu. . Uspořili jsme tak síly a alespoň dalších pět hodin usilovného pochodu, s plnou polní. Bylo však vidět, že darovaný balíček cigaret je, dnes, již pro tyto řidiče opravdu poněkud málo.  
            Výstup na Avačinský vulkán jsme zahájili následující den v 8 hodin ráno. Postupovali jsme  celkem rychle z výšky asi 900 metrů nad mořem. . Sopka je vysoká 2750 m, činná  a Karlík na svých čapích nohou byl na vrcholu přibližně za 4 hodiny. Já, zdaleka nejstarší člen  tlupy, byl pochopitelně nejpomalejší a dorazil jsem na vrchol, za všeobecné zábavy , zavěšen na vrcholovém napnutém laně,  asi o 25 minut později. Stále  však o hodinu rychleji, než byl místní průměr…! To mne potěšilo.  Zejména proto, že závěr výstupu byl nepříjemný, svah pokrytý sypající se struskou a foukal velmi silný vítr. Jinak byl slunný den a na Kamčatku nezvyklé teplo.
            Kdo ještě na vrcholu činné sopky nestál, čekal by, , že pohlédne do hlubokého kotle, kde se vaří sopečný guláš a kde to zlověstně bublá. Na Avačinské byl vrchol vulkánu zazátkován jako láhev vína ztuhlou, nicméně stále ještě teplou lávou, připravenou vyvrhnout se při první příležitosti přes okraj kráteru dolů do údolí. Z otvorů v kráteru unikaly sopečné výpary tak jako pára z hrnců  v závodní kuchyni.  Bylo  zřejmé, že sopka má  pod kotlem stále pořádně zatopeno…
            Pohled z vrcholu  stál zato. Proti nám se tyčil Korjacký vulkán, toho času na odpočinku. Na jihozápadě pak Petropavlovský záliv s dominantami Viljučinského vulkánu a Mutnovského sopečného masívu. Východně se pak táhl Županovský masív, obklopený tundrou, porostlou lesem kamenné berjozky a hlídaný spoustou nevyzpytatelných medvědů.   
            Sestup z vrcholu byl rychlý. „Lyžovali“ jsme v botách na sopečné suti, na sněhu a valili se jako lavina vedeni správnou a později i naplněnou  předtuchou, že v základním táboře musí být někde  pivo… A pak jsme před stany popíjeli, vařili instantní guláše, lízali si utržené rány, sledovali orla kroužícího nám nad hlavami, krmili sysly, vychutnávali západ slunce, povídali si a vůbec, bylo nám dobře.
            Následující den jsme  převážnou část cesty do Elizova museli urazit po svých.  Šli jsme velmi bystře a bylo také proč. Jiřík s Karlem několikrát našli pod táborem kouřící kákošku a naprosto čerstvé medvědí stopy. Huňáči rozhodně nebyli  daleko. Jiřík dokonce cítil i charakteristický medvědí nasládlý pach, jemu známý z konopišťského medvědária. To nám ale  neřekl.       
            Na cestovce v Elizovu nám sdělili, že Ključevská je pro nás, cizince,  již opravdu uzavřená. Také nám  vrátili pasy a dali potvrzení , kde všude se můžeme potulovat. Klučevská a Ključi  tam  chyběly. To vše  až po čtyřech dnech…Ale co , uvidíme v Essu.
 
            Esso je malá vesnička, 69 kilometrů stranou od hlavní cesty, známá především svým lidovými slavnostmi původních obyvatel a malým muzeem. . A všude  se vyskytující teplou vodou. Jednou denně sem jede místenkový autobus. Jízdenka s místenkou se nechá koupit jen v Petropavlovsku nebo Essu. Cesta je náročná a téměř 600 kilometrů dlouhá. Sto kilometrů se jede po asfaltu, pět set kilometrů po zpevněné vymlácené štěrkové vozovce. Jezdí se rychle, cesta trvá deset hodin. Zavazadla je během přepravy ideální uschovat v igelitovém pytli a to za každého počasí. Obvykle se totiž ukládají  do netěsného autobusového kufru, kam se bez problému za jednu jízdu dostane až centimetrová vrstva prachu nebo vody. Cestou je možné se občerstvit. V Sokoči jsme si koupili ovocné i masové pirožky, v Milkovu si dali oběd. Oběd byl dobrý ,  stejně tak i pirožky. Ochutnali jsme všechny i ty masové se spoustou  lahodné cibulky. Až později jsme se dozvěděli, že občas jsou i ze „ sobačky“
            Esso mi připadala jako malá vesnička ve Slovenském ráji, kde vesničané podnikají a pronajímají pokoje pro náhodné turisty. O nás se starala Natalie a měli jsme se skvěle. Spali jsme za 250 rublů  v nesrovnatelně lepších podmínkách než u Tamary, kde lůžko stálo  15 dolarů. Problém byl s  vodou, zejména na toaletě. Všude tekla  jen horká a každý z nás si musel dávat dobrý pozor , aby si nedopatřením na toaletě nepřipálil biskupa. Jinak zde byla spousta obchodů a všude bylo k dostání české a slovenské   plechovkové nebo lahvové pivo jako Velkopopovický kozel, Gambrinus, ústecký Zlatovar, Pilsner Urquell   nebo Zlatý bažant.. Dokonce jsem si koupil i játrovou paštičku od české firmy Hamé, abych si přilepšil.Jinak jsme jedli borč , smažené lososy, borůvky a žimolostˇ.
            V Essu jsme si chtěli ve volném čase zarybařit.  Obstarali jsme si prut a něco jako ochmýřenou třpytku. Po hodinovém úsilí ulovil  Jiřík  v křišťálově čisté vodě  Bystré malou deseticentimetrovou čudlu golce. Na večeři to rozhodně nebylo a ani nám to nedalo odpověď, odkud nosí místní tak velké a krásné ryby. 
            Při  náročném sportovním rybářském výkonu nás celou dobu pozorovali místní desetiletí kluci  Jen Bůh ví, co si mysleli. Neříkali nic. Střídavě se dívali do vody a střídavě na nás . Až  pak, jeden z nich, líně  vstal, vzal do ruky stranou ležící pětimetrové bidlo, se zapuštěným velkým hákem, z mostu se podíval do klokotající říčky, mrštně se, jak na hrazdě, zhoupnul přes zábradlí a na konci bidla se zatřepetala asi desetikilová keta . Bohužel, kluk byl příliš malý a ryba příliš velká. Z háku se s roztrženým břichem vysmekla a nenávratně zmizela v proudu. Také druhá keta s roztrženým břichem unikla. Třetí dostal. Měla přibližně 3 kila. A tak to pokračovalo.  Díval jsem se do proudu a marně hledal táhnoucí lososy nebo golce. Nic jsem neviděl. Kluci však měli ostříží zrak. Stále mi něco ukazovali a lovili. Fascinoval mne tento  bezohledný způsob lovu a neuvěřitelně vysoká ztrátovost těžce zraněných ryb. Bylo vidět, že kluci si s budoucností lososů  hlavu nelámou. Nechápou, že zde v krátké době, tato ryba nebude. Nikdo jim to neřekl. Ale kdo by jim to řekl? Chytají tak i staří. „Ryb mnogo“.
            Postěžoval  jsem si Natálii. Poznamenala, že mi něco ukáže. Vzala mne do místního muzea a skutečně ukázala film, který zde natočili kolem roku 1920 Švédové. Tam jsem viděl, co to je, když voda s lososy opravdu „vře“. Řeky i jezera byly doslova ucpány miliony ryb, usilovně se deroucími  k pramenům řek a svému trdlišti.
            „Poslední větší tah jsme tu měli před patnácti lety“, posteskla si  již doma, při čaji s žimolosťovou zavařeninou.
            Mezitím jsem se rozloučil s Evou a kluky. Vypravili se ke Klučevské, zjistit, jak by  bylo možné, dostat se jí na kobylku od severu. Já zkoušel variantu od Kozyrevska. A byla to úchvatná cesta. Za řekou Kamčatskou se vpravo tyčil Tolbačink, vlevo pak královna Klučevskaja pak Bezymjanyj a Kamen. Za nimi, kdesi daleko, ještě Šiveluč. Pozoroval jsem vulkány s tichou úctou  a vzpomínal na   Schůzky s ďáblem od Harouna Tazieffa.
            Klučevskaja soptila  téměř pravidelně a poslední větší erupci měla na jaře  tohoto roku. Erupce trvala déle  jak  měsíc. Tolbačink zase pořádně bouřil  v letech 1975- 1976 a co bylo možné, to v okolí vypálil, zasypal popelem nebo vysušil.
            Naproti tomu Šiveluč se v roce 1964 jen tak   „upšoukl“. Důstojně, jak se na takového velikána sluší. Klasik by suše poznamenal:  „Duch a bez výstrahy hmota…“.  Do prostoru se nečekaně, v neuvěřitelně krátkém časovém intervalu šedesáti minut,  rozlétly  3 miliardy tun sopečného materiálu…  Dým vylétl  do rekordní výšky 15 000 m a popel pokryl v krátké době plochu  150 000 kilometrů čtverečních..   Za hodinu  byl klid.  Já nic, ty nic…
 
            Čas neúprosně plynul. S Natálii jsem vypil poslední čaj , snědl jí  už všechny sušenky, máčené v žimolosti,  když do místnosti vstoupil její manžel. Jmenoval se Pjotr a měl vlastní loveckou kancelář . Hospodařil v revíru o rozloze 130 000 hektarů, severně odtud.. Měl tam kapitální losy, medvědy a soboly. Po skleničce vodky rozvázal a já jsem hned využil poslední příležitosti a znovu se optal na medvědy.
            Pjotr byl upřímný a informaci mi poskytl : „Medvěd?? Ano, tak to je za 5000 amerických dolarů.“
            Dvakrát více než v Kanadě, s neskonale lepším servisem.
            „ A bude stát ještě víc, to víte, u nás je draho“, významně dodal .
            Začal jsem s ním počítat: „Říkáte 5 000 dolarů, a co, konkrétně, položku po položce, ta cena obsahuje?“
            „Víte jak je u nás drahý cukr?“,  zachmuřil se.
             No, drahý možná je, ale já nesladím. To máme, dejme tomu, 3 dolary úsporu, tak to je 4997 dolarů celkem  Co dál?“
            „ Nákup potravin“
            „Dobrá, vezmu si svoje, potřebuji zhubnout“. Stále jsem totiž  viděl Ivanovu instantní kartošku s govjadinou… a tu zas rozhodně nemusím.
            „Vrtulník! Hodina provozu stojí 50 000 rublů !“ 
            „ To je snad i s vybudováním přistávací dráhy?! Nebo ta   se počítá ještě  extra?“
            Nechápavě se na mne podíval. Jeho manželka se usmála.
            „A  ten vrtulník ? Ten je určitě alespoň  pro 22 osob. Nebo ne ?“
            „Právě ten. Jak to víte? “
            „Dívám se. Připadá mi poněkud velký. Kolik nás vlastně poletí?“
            „Tři – možná čtyři osoby.“
            „A proč tedy mám platit vrtulník, ve kterém bude 18 míst neobsazených? Chci ulovit medvěda, vzít si z něj  deku, drápy, lebku  a peníze za to rád utratím. ¨Nebudu ale dotovat mizernou leteckou společnost. Víte, nejsou mi tady  jasné toky peněz. Vy sám se trmácíte v říjnu, listopadu a začátkem prosince  lesem, abyste, dejme tomu, ulovil legálně 30 sobolů za 45 000 rublů. To je 15 000 rublů za měsíc na jedné straně. Na druhé straně, mne, bez mrknutí oka, nutíte vyhodit letecké společnosti 250 000 rublů za, dejme tomu, 5 hodin letu. Proč? Ušetřeme a vydělejme oba. Já Vám klidně těch  25  000 rublů dám v hotovosti a zaplatím i benzín do sněžného skútru.. A samozřejmě licenci za odstřel. A potraviny. Ty však koupím sám! Víte co? Projdeme si detailně i další cenové položky a náklady. S cukrem na mne nechoďte!.... Takže kolik vlastně stojí ten Váš odstřel medvěda??“
             A začali jsme znovu počítat…
            Skutečností bylo, že letecká společnost vysoce zneužívá svého dominantního postavení. Utržené peníze plynou nikoliv do obnovy leteckého parku, ale především do kapes majitelů či jako všimné pro neúplatné úředníky. Pjotr z tohoto byznysu moc neměl i když už byl na Hawaii a několikrát v Japonsku. Ale to asi bylo spíš zásluhou jeho chytré a podnikavé manželky.
            Vzpomněl jsem si na Číňany. Nedávno nabízeli v Lysé odstřel berana (Marca Pola) za 11 000 dolarů . Když mi podklesla kolena, vysvětlili mi, že cena odstřelu je ve skutečnosti jen 1000 dolarů a zbylých 10 000 je  příspěvek na fond zaměřený na reprodukci , osvěžení a rozšíření chovu. Pokud to tak bylo, bylo to sympatické.
            Když jsme počty skončili, podali jsme si ruku a vypili ještě několik skleniček vodky. Pak jsme se srdečně rozloučili.  Bohužel i  s Natalií. I když jsme si měli  spolu  ještě hodně co povídat.
 
            Ráno už mne   zdraviliřidiči dálkového autobusu do Petropavlovska. Znali jsme se z cesty sem..  Hned  volali:
            „Jestli jedeš s námi, pojď dopředu, večer byli na 10 kilometru medvědi“
            Bylo příjemné,  že na mne nezapomněli. Posadili mne vpředu do křesla vedle sebe.. To se jen tak cizinci nepoštěstí. Medvědy jsme ale neviděli. Jen šest set kilometrů, vypáleného lesa a podél cesty  jednoho sobola. Přeběhl přes cestu, těsně před naším vozem.
            Odlet se kvapem blížil. Ještě jsem s obavami naposledy přespal „u Tamary“. Noc byla opravdu neklidná. Zdálo se mi o zemětřesení. Byl jsem zavřen v jednom domě a všechno se příšerně třáslo a já se nemohl pohnout. Všude lomoz a já celý zpocený se probudil abych  s úžasem zjistil, že to není sen. Postel poskakovala a všechno kolem se třáslo drnčelo, skákalo a skřípalo ... Rychle jsem se probral a uvědomil si, že tohle  zemětřesení je skutečné a asi mimořádně silné.   Utíkat už nebylo kam.  Buď,  anebo…Odevzdal jsem se osudu …. Pochopil jsem, proč se  jej obyvatelé Petropavlovska  tak bojí…
            Asi dvě hodiny poté  se  mi do postele   kdosi vetřel. Hlavou, v polospánku, se mi honily  všelijaké sny.   V tom se mne dotklo něžně něco teplého a dobývalo se to pod peřinu.  Otevřel jsem oči a nehnutě přemýšlel. Že by slečna pro námořníka co tu spal přede mnou?  Prudce jsem vstal a rozsvítil…Nebyla to slečna. Byl to  kocour. Nestyda kocour! Postele se nu zachtělo, mizerovi!. To už bylo na mne moc. Na ten parádní  let ze dveří  rozhodně   nezapomene.… Někdy to prostě sedne…Znáte to…Spát už jsem  ale nemohl.
            Ráno jsem se s Tamarou rozloučil a připomněl, že zbytek výpravy v krátké době dorazí z hor a dohodne s ní další postup. 
            Přesunul jsem se do výrazně dražší ubytovny v Elizovu, abych se zcivilizoval. Tady  jsem se také setkal s vracejícím se zbytkem výpravy. Všichni přežili  útrapy a byli  plni  nádherných zážitků. Pevně věřím, že o nich Jirka, Pavel, Eva, Petr nebo Karel  jednou něco napíší. Třeba o tom, jak se bedrčští hasiči vypravili uhasit Klučevskou…
            Strávili jsme poslední společný a příjemný večer. Kluci ještě napráskali jedněm sympatickým Rusům v kulečníku. Pak  jsme se dohodli na posledních formalitách  a na ráno zůstalo trochu smutné loučení. Kluci se vraceli později  a čekalo je ještě dobrodružství.
 
            Letadlo již bylo kdesi za  Magadanem a já si pochutnával na smaženém losůskovi.. Když jsem poobědval a zamyšleně pozoroval pevninu, kdosi mi zaklepal na rameno. Přede mnou stáli dva pánové v uniformě AEROFLOTu.
            „Svaťa, pojdi k nam!“
            Překvapeně jsem k nim vzhlédl. Byli to ti sympatičtí Rusové, se kterými kluci hráli minulý večer kulečník. Odvedli si mne a já s nimi  už zůstal. Pohostili mne, vysvětlili mi přednosti našeho pohodlného velkokapacitního letadla IL 96, a řadu dalších věcí.
            Poslouchal jsem je, popíjel kávu, ale myšlenkami  jsem se toulal někde jinde.  

            Vyplnil jsem si  jeden  , nedávno ještě neuskutečnitelný, klukovský sen. Jeho vidina mne neustále obklopovala. Viděl jsem    „olympijského“  míšu,  s kulatými oušky, jak si na rybálce, s námi poměřuje ramena. Viděl jsem poslední lososy. Viděl jsem Vasila i Alexe.. Ivana i Natalii., řidiče autobusu a nakonec i Tamaru.  I Eva s kluky z Bedrče tam pasovali.  Byl jsem jim všem vděčný. Vytvořili mi na Kamčatce takový malý domov. Čím dál tím více jsem si uvědomoval, že jestli se tam ještě někdy vrátím, mám se kam vrátit.