Červen 2018

Aktuální číslo

Červen 2018


 

 

Články o přírodě

Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (1)

Ing. SVATOPLUK ŠLECHTA

              Letadlo se pomalu blížilo k pevnině. Spěšně jsem   načmáral  své jméno  na papír,  aby  mne po příletu do Elizova poznali  ruští  myslivci. Letadlo klidně přistálo a  my vystoupili mimo letištní prostor. Čekali jsme na  zavazadla a své známé. Na mne čekali jen taxikáři, připravení mne oškubat o poslední rubl.

              „Zatracenej Žeňa!“. Hned jsem  tušil, že všechno bude jinak. Ještě v 17 hod moskevského času předminulého dne zoufale volal z Moskvy na lovecké zastoupení v Petropavlovsku. Tam  však  byla  hluboká noc a nikdo nezvedal telefon. Alespoň ne ten z Moskvy…

            „Nic se neboj, napiš jméno v azbuce  a budou tě očekávat. Vše je zajištěno, nocleh, chata ,  charošo pokúšaješ“, odpovídal Žeňa na můj nedůvěřivý pohled. .

            Po delší chvíli čekání jsem se taxikářům vzdal. Ti jsou k cizincům  všude stejní. Všichni předpokládají, že jsme  přijeli jen a jen proto, abychom   utratili všechny peníze.
            „Chtěl bych nějaké levnější ubytování v Petropavlovsku a pak si zajet na jednu adresu,“ požádal jsem toho nejdotěrnějšího. Po chvíli smlouvání jsme se dohodli na nestydaté ceně 600 rublů, která se po ukončení přepravy  vyšplhala na 800 rublů. Prý za telefon a čekání u hotelu.. Mávl jsem nad tím rukou. Střechu nad hlavou, pro případ potřeby, jsem  měl i když jsem zatím netušil, že spím v námořnickém hodinovém hotelu, ležícím na pověstné  „Partizánské 31“
            K „ochotníkům“ do kanceláře jsem dorazil odpoledne s výmluvným: „Tak tady mne hoši máte…“.
            Šéf „ochotnického“ svazu neskrýval svůj úžas. Žádného Žeňu neznal, nikdy o něm neslyšel a nic pro něj nezařizoval. A o  nějakém Čechovi? Tak o něm  také neslyšel. S Moskvou si to však  „rozházet“ nechtěl . Na svazu byly právě volby a člověk nikdy neví…
            Láhev lahodné Becherovky, nabídnutá v mrazivé  minutě ticha, prolomila ledy.
             „ A co že jste to vlastně chtěl vidět?“, řekl po chvilce přemýšlení.“  Tah lososů? A fotografovat medvěda?? Hmmm.  No - tak  to se dá určitě zařídit. Máme tu jedno jezero, kde tah lososa (něrky) právě  končí a vašeho medvěda, toho taky určitě uvidíte. Přijďte zítra, my vás tam dovezeme. Nic vás to nebude stát, jen základní náklady. Překladatele, jak slyším, nepotřebujete.“
            Ty „základní náklady“, na 4 dny, bez stravy – jak jsem pro jistotu zdůrazňoval - činily pouhých 400 amerických dolarů!!!
            „Zatracenej Žeňa!“, pomyslel jsem si znovu. Požadovanou    částku jsem však zaplatil bez mrknutí oka a očekával věci příští. Vše už  šlo jak na drátkách. Cestou mi průvodce ukázal na hájovně v Pinočevu dva medvědy, uvázané na řetězu.  Abych viděl, jak vypadají, až je doopravdy potkám.  Pak jsme, asi za dvě  hodiny, dojeli k „mé“ hájovně na jezeře.
            Ivan, místní jager, byl mladý, dvacetičtyřletý  muž. Když pochopil co chci, pobídl mne, abych si uložil věci a připravil lůžko - na půdě -,  že za hodinu vyrazíme…
            Řidič odjel a já s mladým hajným nabral směr k jezeru. Doprovázely nás jen dvě lajky, šikovní a nebojácní psi.. Na motorovém člunu jsme  přepluli jezero  a zastavili u ústí říčky Bystrá. Dál pak už jen pěšky. Bylo pozdní odpoledne a já se začal aklimatizovat. Jedenáct hodin časového rozdílu mezi Prahou a Kamčatkou mi zatím nedělalo potíže.
            Rozsáhlým údolím vedly chodníčky, směřující od březového lesa přes tundrový porost k říčním břehům, hustě porostlých nízkou vrbou. Chodníčky byly početné, široké a v porovnáním s tím, co dokážou v kukuřici divoká prasata, „udržované“ . Co chvíli jsme narazili na hromádku medvědí kákošky. Břeh byl od medvědů doslova udupán. Říčka v údolí tvořila divoké a nepředvídatelné meandry. Chůze po jejím břehu však  byla snadná, nikde kopřivy. Jen množství různých vedlejších říčních ramen nás nutilo k častému přezouvání a brodění se vodou
            Když se ozvalo krkavčí zakrákání, Ivan  zpozorněl: „Bude tam medvěd.“ A zamířil za krkavcem. Psi zmizeli a před námi, ve vzdálenosti asi šedesáti metrů, se na břehu skutečně objevil můj první rybařící medvěd. Prudce se vztyčil a podíval se k nám. Byl obrovský. A milý. Něco, jako ten dobrosrdečný olympijský míša. Jen mnohem větší, s krásně kulatými oušky. Bystře zhodnotil situaci a mohutným bočním odskokem zmizel ve vrbovém houští. Úchvatný zážitek. Ani jsem neměl čas mít strach. A fotografovat? Vyloučeno. Vše bylo dílem okamžiku. Štěkot psů, který se poté ozval, naznačil, že se psi  s medvědem setkali a teď se jej snaží zastavit. Po chvíli štěkot zanikl.
            Tak tady tedy pokřik krkavce znamená blízkost medvěda. Budu si to pamatovat.
            Pokračovali jsme v cestě. Psi se k nám po chvíli přidali a pobíhali kolem. Asi po hodině chůze Ivan opět zasykl a já viděl ve vzdálenosti asi padesáti metrů druhého rybařícího  medvěda. Také on se prudce napřímil. Poměřil  s námi ramena, ale už tu byli psi a nepříjemně na něj doráželi. Mohutný skok a i on zmizel ve vrbách. Oddechl jsem si. Ale naježily se mi všechny chlupy…
            Snímky, zatím nic moc. Karel Hájek by mne nepochválil.  Já byl ale nadšen. Viděl  jsem opravdové kamčatské medvědy. A také první lososy,  po dvou až deseti táhnoucí průzračným tokem ke svému trdlišti. Ryb již bylo opravdu málo. Přesto se po břehu  ještě povalovaly vysušené hlavy nebo ploutve, coby pozůstatek po medvědích hodech. Místy bylo vidět igelitové pytle, neklamné znamení, že toto místo bylo rájem pytláků, lovících ve velkém množství něrku kvůli jejím ikrám.
            Druhý den jsme vyrazili dopoledne. Psi zůstali doma, aby medvědy „zbytečně“ neplašili. Opět loďkou k ústí Bystré a dále tundrou a vrbovým houštím. V říčních ramenech bylo vidět více lososů a v jedné průzračné tůni obrovské množství velkých golců,   lososovitých ryb. Po poledni jsme opět uslyšeli krkavce. Ivan ihned změnil směr. Šel jsem za ním asi tři  metry, skrčen v hustém, nicméně průchodném porostu. A pak se to stalo.
      „Foť!!!“ tlumeně vykřikl. Já však tušil, že je zle. Nic jsem neviděl. Jen jsem myslel na záchranu vlastního kožichu. ..V houští byl slyšet   hrozný lomoz a lámání vrbových  kmenů. A pak, asi na patnáct  metrů, jsem spatřil běžící ohromnou hromadu kožešin, přes kterou nebylo vidět. Přešla mne hrůza. A viděl jsem i pobledlého Ivana. S medvědem se téměř srazil. Byli od sebe tři metry, ale medvěd ustoupil. Byl  obrovský. Určitě více jak 600 kilo živé váhy. Silně  ve mně zamrazilo. Kdyby medvěd zaútočil¨, neměl Ivan šanci. Utřel jsem si pot, zahnal komáry a vytáhl z kapsy dárek od mé kanadské kamarádky. Postřik  proti medvědům. Pevně jsem jej uchopil, stiskl zuby a vyrazil dál za Ivanem…  
            Překvapivé bylo, že všichni medvědi po setkání rychle vyklidili prostor. Bylo sympatické, že žádný nechtěl dělat problémy nám ani sobě.  Myslím, že za tím byly zkušenosti s pytláky. Stát se mi totéž v Kanadě, byla by to asi moje poslední chvilka.
¨          „Jsou nažraní“, poznamenal Ivan.
            A vlastně proč ne. Loví vlastně pouze rybu. Lososí tah zde probíhá v různých vlnách nepřetržitě od jara do podzimu. Medvědi se, jakmile jim začne téct do brlohu, probudí a zamíří  k řece na rybalku . Zde vydrží až do pozdního podzimu. A žerou a žerou. A je jim co závidět. Kamčatský losos z křištˇálově čisté vody je opravdu lahodný…
            Opět jsme nacházeli igelitové pytle a spousty medvědích stop. Mezi nimi byla jasně znát i medvíďata. Medvěžonka  s mámou jsem však potkat nechtěl.
            Bylo již pozdní odpoledne a Ivan zamířil do tundrového porostu se spoustou různých druhů borůvek. Opravdu jsme si pochutnali. Nejlepší byla žimolosť. Snad jen ti komáři byli trochu dotěrní. Po postříkání sprejem se to ale nechalo snést.
            Šli jsme pohodlně travnatým porostem, když před námi z vrbového houští vyrazil čtvrtý medvěd. Měl dost napilno. Také on, když nás spatřil, postavil se bleskem na zadní, poměřil se s námi  a upaloval zase pryč.
            Pátý medvěd byl daleko. Byl téměř celý bílý, Ivan řekl, že je starý. Možná starý byl, byl ale také stále ostražitý. I on si nás prohlédl a rychle zmizel v březovém lese.
            Pomalu jsme se  spřátelili. Ivan  zde měl na starost revír o přibližné rozloze 80 000 ha. V lovecké chatě bydlel sám a já byl pro něj tak trochu zpestření. Revír hlídal před pytláky, ale přitom neměl spojení s okolním světem. Elektrický proud ani klasický telefon zde žádný nebyl. Telefonovat mobilem mohl pouze z vrcholu nedaleké sopky, tam však musel doplout na loďce a pak ještě vyběhnout pod vrchol. Jinde signál nebyl. Neuměl jsem si představit, jak tento drobný chlapec, s měsíčním platem 4000 rublů a velkým kontrolním loveckým odznakem, chce legitimovat nebo dokonce zastavit či zadržet narušitele zákona. Měl jistě rád přírodu. Měl nadšení pro tuto práci, ale neměl lovecké ani lesnické vzdělání. Byl vyučený letecký opravář a věřil, že se k této práci vrátí. Nedávno se dal na pravoslavnou víru a optal se mne, co si o tom myslím a jestli jsem také pravoslavný. Zklamal jsem ho. Nechtěl věřit, že pocházím ze země, kde více jak 90 % populace jsou ateisté. Na světové problémy měl jednoduchá řešení. Proklínal Gorbačova a obdivoval Stalina. Občas poslouchal rádio. Noviny nečetl, snad jednou měsíčně. Ale těžko se v nich mohl orientovat. Všechny se dopravovaly  do Petropavlovska letecky, s více jak  týdenním zpožděním. Tiskly se v  Chabarovsku, takže informace  nebyly aktuální. Z tisku byla k dostání pouze Pravda. Kamčatskaja nebo Komsomolskaja.  Moskovskaja  zde chyběla.
            Jeho informace o stavu zvěře v  revíru byly jednoduché. Ryb bylo mnoho, medvědů mnoho, tetřevů mnoho. Nechápal, když jsem se optal, co je podle něj  „mnoho“. Začali jsme spolu počítat. Tetřevů kohoutů zde nakonec bylo jen 30. Za to medvědů bylo v našem údolí kolem 30 kusů!  Los žádný, na okolních horách dvě stáda sněžných beranů. Překvapivě se zde objevil vlk a rosomák. Viděli jsme také  jakéhosi malého kura- kuropatku - s kuřaty. Něco jako koroptev.  Kolik zvěře  zde bylo loni, kolik před 10 lety nevěděl a nevěděli to ani jeho šéfové. Statistika zde byla   v plenkách a poskytnuté informace nevěrohodné.
            Když jsme se vrátili na chatu, ještě jsme dlouho besedovali a přitom hodovali. Dosud jsme každý jedli ze svých zásob, ale asi se na mne nemohl  dívat. S cílem zhubnout, jsem jedl opravdu  minimálně a to ještě jen instantní čínskou polévku  s krajíčkem toustového chleba, pravda, namazaným máslem. No,  každé zhubnutí něco stojí…
            Ivan kroutil hlavou a i když nejedl o nic lépe - každý večer instantní kartošku s výtažkem hovězího masa - přinesl nádherného naloženého soleného lososa. Nakrájel jej na příčné plátky a jako zeleninovou přílohu podával nařezanou petrželovou nať.
            Bavili jsme se i o psech.  Lajka  je zde  skutečně nepostradatelná. Ivan měl dokonce tři. Fenku a dva psy. Fenka byla výrazně dominantní a udržovala ve smečce tuhou disciplínu. Pokud se jí něco nelíbilo, psy až terorizovala. Jinak jsem postřehl, že lov řídí pes. Lovec pouze určuje  směr a střílí. Nevzpomínám si, že by Ivan na psy hvízdl. Během vycházky se o ně nestaral a ti se pohybovali kdesi kolem.
            Lajka je nebojácná a hbitá. Dvakrát jsem viděl, s jakou bleskovou rychlostí po ní sekl medvěd „hydraulickou“ tlapou. Vždy včas odskočila jako gumový míč. Přesto se nebála a dorážela  dál. A to na medvěda působilo.
            Cesar, můj báječný bavorský barvář, by zde byl ztracen.
            Ten večer jsme šli spát pozdě. V noci začalo pršet a hustě pršelo i celý den. Odpoledne, v pláštěnce, jsem si vyšel na procházku. Za jezerem se ozýval hukot rozvodněných řek. Na přístupové cestě k chatě jsem našel  množství čerstvých medvědích stop. A hromádky kákošky. Proto psi tak štěkali. Pršelo i další noc. Počasí bylo   nevyzpytatelné a úroveň předpovědí mizerná. Pršet již nemělo, ale v našem údolí bylo zataženo a doslovně lilo jako z konve. Teprve odpoledne se déšť zmírnil a Ivan mne vybídl, abych se oblékl, že půjdeme ven.
            Tráva byla vysoká a samozřejmě mokrá, ale  my rychle postupovali březovým lesem v dotěrném dešti . Cesta byla necestou, jen koleje od vezděchodu, který zde kdysi projel. Po hodině chůze  jsem byl totálně promočený, po druhé mi bylo jedno, kudy jdu. Pak  Ivan zastavil .Ve vysoké trávě a vrbovém houští, se válely již roztrhaná medvědí pozůstatky. Ivan oddělil lebku, posbírali jsme drápy a to vše, v igelitovém pytli, odnesli zpátky na chatu. Ivan lebku vyvařil a k mému překvapení mi poslední den, na znamení přátelství,  jeden nádherný, obrovský  tesák a 3 drápy věnoval. Neptal jsem se na medvědovy poslední chvilky a Ivan nic nevysvětloval. Pochopil jsem, že i zde je lépe mlčet, než psát nadřízeným nekonečné, byť třeba  pravdivé elaboráty o postřelené nebo zabité zvěři  pytláky. Takhle se nikdo na nic neptal a Ivan měl klid.
            Můj pobyt na chatě se chýlil ke konci. Sněžné berany jsme  neviděli a tetřevy musím také odložit na příští rok.  
            Odpoledne  pro mne přijel mikrobusem, téměř nesjízdnou cestou, Vasil. S Ivanem jsme se srdečně rozloučili.
            Vasil mne překvapil: „Pojedeš  na kulíky, přespíme pod Kozelským. Uděláme si lososa, popijeme vodečku a prosím tě, bude to zadarmo … Máš snad volno…?!!“
            Udiveně  jsem  na něj pohlédl…
            Vasil byl vysloužilý námořní důstojník, který ledacos na moři  zažil. Teď byl na penzi, ale za 11 000 rublů pracoval jako inspektor pro lovecký svaz. Po chvilce bylo vidět, že mezi námi je porozumění. V Elizovu jsme nakoupili dva litry vodky, zeleninu, pivo a samozřejmě pětikilového lososa - kižuče. Na rybí polévku. Pod Kozelským vulkánem, na obrovské přímořské tundrové louce, nás očekával jeho kolega Alexej. Také on byl  vysloužilý námořní důstojník. Oheň již vesele plápolal, vodka byla dobrá a báječná rybí polévka  „ucha“ na sebe  nenechala dlouho čekat.
            Kolem padaly výstřely lovců, kteří rozlehlou  louku procházeli a lovili buď kuliky nebo sysly, kterých tu bylo nebývalé množství. Lovci přijeli ve skupinkách, buď s rodinou nebo s kamarády a spali přes noc ve stanu nebo autě. Večer vařili uchu a pili vodku. Nebo pekli opravdové špekáčky…(také se tak rusky nazývají!!) a k tomu popíjeli Kamčatskoe pivo nebo dokonce Velkopopovického kozla. Piva, až dvakrát tak dražšího  než u nás, je tu opravdu dostatek a bohatý výběr.
            Alexej vařil, já se s Vasilem  brouzdal po tichomořském pobřeží, s puškou  na rameni. Kulíky jsem neviděl. Zato se kolem prohnal  vojenský transportér s odmontovanou kulometnou věžičkou a tam s lovcem v maskáči. Vzpomněl jsem si na film „Svéráz ruského lovu…“  
            „Ucha“  byla opravdu skvělá. Večer při táboráku také. Moji přátelé výborně znali Československo včetně historických souvislostí. Znali i československé legie, které prošly po sibiřské magistrále. Nesouhlasili s okupací Československa v osmašedesátém a pozdější rozdělení státu považovali  za hloupost.
            Po letech  dostali společné povolení odstřelit si medvěda.  Lovit budou společně „u mého jezera“.   Jinak každoročně chodili do Pinočeva na tetřevy. Tetřev se zde neloví pro trofej, nýbrž jako  polotovar pro budoucí tetřeví pečínku. Trochu jsem si povzdechl. A pozastavil se u cen.
            Věděli, co jsem zaplatil za pobyt na lovecké boudě a překvapilo je, že v Kanadě by ubytování bylo buď zadarmo nebo za 20 kanadských dolarů, zato v místnosti s vanou nebo teplou  sprchou. A povolenka k odstřelu tam taky stojí jen 150 dolarů…
            Posteskli si nad pytláctvím, leckdy organizovaným až z Moskvy. A bezmocností nebo neschopností milice. Ilegálně se tu  loví z vrtulníků. Pilot dostane zaplaceno a koho veze, nebo proč ho veze, to ho nezajímá. Takto se loví medvědi, losi i sněžní berani.
            Obdobná je situace s lososem. Nebude. Letos, v roce 2006, se poprvé na moři nenaplnily lovné kvóty a na některých tocích se medvědi dosyta nenažrali. Ryba opět neměla  příležitost se vytřít. Na cestě z moře na ní čekaly chilské, japonské, polské, ruské a další velké rybářské lodě. Na zbytek lososů pak na řekách pytlácké sítě. Co zbude, je pro drobné pytláky, kluky na vesnicích  a medvědy.
            Všichni vědí, že se blíží lososí konec. Milice sice čeká na pytláky s „ikrou“ na svých GAI- postech. Ale zbytečně, protože ti tudy  nejedou nebo milici uplatí. Devadesát procent   lososů  a kaviáru prodávaných v Elizovu na trhu,  je pytláckého původu. Všichni to ví. Milice však na trh nejde. Je to klasická ukázka neochoty, neschopnosti a korupce. Být zde milicionářem, to je terno.
            Dál jsme hovořili o cenách za odstřel medvěda, protože jsem nikde  nemohl získat cenový katalog. Kdosi chtěl za odstřel  5000 amerických dolarů. V jím stanovené ceně byla nejvyšší položkou přeprava vrtulníkem. Letecká společnost si účtovala 50 000 rublů za hodinu letu. Létalo se vrtulníkem s kapacitou 22 osob, protože menší stroj prý nebyl k dispozici.  
            „To je tak,“ vysvětloval  Alex: „ Licenci na létání vrtulníkem drží jediná společnost. A ta nepřipustí konkurenci. Už jsme proti tomu protestovali, ale nikoho to tady ze zodpovědných osob nezajímá“.
            Mnoho světla mi však do ceny nevnesl. Vše se točilo kolem ceny za přepravu a vše se svádělo na přepravu. Chtěl jsem znát jen tu základní sazbu, ale asi jsme vypili málo vodky.  Nikdo mi ji neřekl. Cítil jsem zde střet zájmů. Státní lovecký svaz se odstřelem prakticky nezabývá, jen prodává kvóty loveckým kancelářím. A protože sám předseda svazu (měl nádherné trofeje medvědů, losů i velmi pěkné japonské auto…)  vlastní loveckou prodejnu i cestovní kancelář, bylo jasné, že se poctivě k seriozní ceně nedostanu. Na přímý dotaz se mi do očí nepodíval a  později odpověděl, že kdyby protestoval, letecká společnost mu vypoví smlouvu a jeho klienty do vzdálených oblastí již nikdo nedopraví. A on, jak tak rád zdůrazňoval, přijde o svůj byznys.
            O tom, kolik stojí vrtulník jsem se přesvědčil, když jsem později chtěl letět z Elizova do Doliny gejzírů. V intervalu několika posledních třech let se letenka vyšplhala  z 2500 rublů na neuvěřitelných 13 000 rublů na osobu.
            Piknik s Alexem a Vasilem se chýlil ke konci. Ty dva litry vodky jsme vypili v pohodě, ani nevím jak. Hlava mne bolela až druhý den večer. Jen škoda, že zde pro sucho nerostly houby (Když jsem odlétal o 3 týdny později, bylo běžné, že každý  nasbíral za odpoledne pod Kozelským až 70 kg křemenáčů a bílých hřibů…)      
            Výborně jsme si rozuměli. Nelíbila se nám politická situace a měli jsme společnou obavu. Šuškalo se totiž , že dojde k opětovnému uzavření přímořských oblastí  Kamčatky a Petropavlovska pro cizince. Pravdivost této informace jsem si potvrdil již o několik dní později, kdy nám byl odmítnut vstup do Ključi a výstup na Ključevskou sopku. Místní „cestovka“ nás na zákaz vstupu do oblasti  upozorňovala. Ale nejezděte na Klučevskou, když je to taková výzva…
            Při loučení se mne zeptali, co zde budu dělat dál. Usmál jsem se a ukázal na kouřící vrchol Avačinského vulkánu a pak k severu. Lákal mne neklidný Tolbačik a pošilhával jsem po dýmajícím Bezymjaném.
            „To tam chceš jít  sám?“
            „Zítra ráno za mnou přiletí mladí kluci a jedna slečna  z Čech. Abych se tu neztratil. Jsou to dobrovolní hasiči z Bedrče a chtějí uhasit Ključevskou….  Konečně, ještě se o to hasiči nikdy  nepokusili…Alespoň ne bedrčští “.
            Srdečně jsme se  zasmáli. Pak mi popřáli  hodně štěstí a nabídli neocenitelnou pomoc. Ale to už je docela jiný příběh.